Na cestách je rodina prostě spolu

Janu a Tomáše Hájkovy jsme potkali před pár lety na pracovní cestě v Rakousku, kde byl Tomáš jako novinář a fotograf. Prožili jsme spolu pár úžasných dnů v jižním Burgenlandu a od té doby se čas od času rádi potkáváme. Když založili web Objevíme svět, kde píšou jak o svých výpravách s dětmi, tak i o zkušenostech jiných cestovatelských rodin, nadchlo nás to. Cestování s dětmi totiž moc fandíme a sami s nimi rádi vyrážíme na kratší i delší cesty. A protože víme, že Tomáš s Janou mají navíc spoustu skvělých tipů, začali jsme se vyptávat.

Tvoříte web o cestování s dětmi. Ale jaké bylo vaše dětství – cestovali jste už tehdy s vlastními rodiči?
Tom: Moji rodiče cestovali odjakživa. Na Kubu jeli na svatební cestu až tři roky po svatbě. Přes nějakého kamaráda se jim podařilo podívat se do Egypta. Nicméně když mě chtěli vzít k moři, nedostali příslib, a tak se mnou museli letět do Arménie, Azerbajdžánu a na Ukrajinu. U Kaspického “moře” si pamatuju jen, že tam smrděla nafta. V Baku byl rok na to nějaký ozbrojený převrat a v Azerbajdžánu o rok později zemětřesení. Po revoluci začal táta podnikat a společně jsme byli už jen jednou ve Španělsku. Takže když jsem odmaturoval, bylo pro mě přirozené začít cestovat sám.
Jana: My jsme moc necestovali, jako ostatně všichni “normální znormalizovaní Čechoslováci” jsme byli spíše doma. Byli jsme jednou v Jugošce a jednou u Balatonu karavanem, to si pamatuju dodnes. Do světa jsem vyrazila až na vlastní pěst.

Jak jste se seznámili?
Jana: V Rumunsku na pohoří Fagaraš, ale chodit jsme spolu začali až o čtyři nebo pět let později, když jsme se zase náhodou potkali. Pro mě byl Fagaraš “za trest” - dost jsem se přecenila, ale pro Toma to byla ideální dovolená... A na takových základech stojí náš vztah. (smích)
Tom: Já jsem si Rumunsko díky jeho nádherným horám zamiloval.

 

OS_rodina_kanzelwnad_1

 

Když se narodily děti, zabrzdilo vás to v cestování?
Tom: V době, kdy jsme se dozvěděli, že budeme mít holčičku, jsem byl ve Španělsku. A když byla Jana těhotná s Kryštofem, odjel jsem zrovna na měsíc do Ugandy. Vždy jsem hodně cestoval a mohlo by se tedy zdát, že mě děti nebrzdily, ale na těch delších cestách se mi začalo stýskat. Měsíc už najednou byl příliš dlouhá doba. A tak jsem začal přemýšlet, jak brát děti s sebou. S Julinkou jsme začali cestovat nejdřív po Česku – na víkendy a týdenní pobyty. Ale v jejích dvou letech už přišla cesta do Paříže – pozvání na svatbu Janiny spolužačky jsme prostě nemohli vynechat. Na té cestě ale bylo od začátku skoro všechno špatně.

Aniž bychom chtěli být škodolibí, co všechno se tam pokazilo?
Tom: Už letadlo z Vídně do Paříže mělo asi šest hodin zpoždění – měli jsme s sebou dvouleté dítě a synovce puberťáka a nebyli jsme na takovou situaci připravení. Když jsme dorazili do Paříže, jeden z našich kufrů tam nedorazil. A shodou okolností kufr s dívčími věcmi. Takže všechny nejdůležitější věci pro dvouleté děcko, plenky, sunar, dudlíky, dupačky a taky všechny věci na svatbu. Jana rázem neměla nic na sebe. A taky jsme si mysleli, že s kočárkem uvidíme Paříž. Takřka bezbariérové metro a třeba kočičí hlavy na Montmartru jsou pro kočárky naprosto nevhodné, stejně jako dvouhodinová fronta na Eiffelovku. Přesto nás právě tato cesta nakopla, abychom to příště zvládli lépe.

Jak těžké je tedy cestovat s dětmi?
Jana: Člověk musí přijmout, že je to jiné než bez nich. To je základ. Pokud se zbavíte očekávání, která máte u “bezdětné” cesty, je to pak snadné. S dětmi se vám ale zase otevřou nové obzory. V té Paříži třeba musíte zahodit bedekr, vykašlat se na Eiffelovku a Louvre a najít něco, kde bude dětem dobře. Užijete si atmosféru před palácem Pompidou, kde děti honí kačenky nebo Rodinovo muzeum v krásné zahradě bez davů turistů.

 

Vorarlberg_2015_den_prvni_MLH_OMD_9

 

Jaké nejčastější výmluvy vidíte u lidí, kteří se s dětmi bojí cestovat?
Tom: Nemáme na to dost peněz. Co když se něco stane? Jak se na cestách domluvíme?
Jana: A moje oblíbená je: Chci si na dovolené odpočinout a nestarat se o děcka, takže jedem na „all inclusive“, kde je vypustím k bazénu a nemusím nic řešit. Jednou jsem se snažila oponovat, že se na takové cestě děti nic nenaučí, možná jen chodit si samy pro zmrzlinu. A odpověď? Prý zjistí, že se musí hodně učit, aby v životě vydělávaly hodně peněz a mohli si takovou dovolenou dovolit... Brrr, chudáci děti.

Cestujete minimalisticky – každé dítě s jedním kufříkem – jak jste toho docílili? A taky jste dříve tahali spoustu zbytečných krámů s sebou, jako ostatní smrtelníci?
Tom: Nemyslím, že bychom cestovali úplně minimalisticky. Snažíme se ubírat věci, které na cestě nepotřebujeme. Cesta vlakem do Vorarlberska nám ale ukázala, že bychom jich mohli mít ještě méně!
Jana: Taky jsou už děti větší, takže toho nemusíme tolik řešit, jako třeba s miminem. Batoh si unesou, kufřík uvezou, a to jim musí stačit.

Jaký máte systém balení? Máte předpřipravené seznamy?
Tom: Chtěl bych říct, že náš systém balení je organizovaný, ale… Nejsme nějaká výjimka, takže já většinou balím v noci před cestou. Když jedeme s dětmi, chceme, aby se zabalily samy a pak to kontrolujeme. Je dobré, aby děti věděly, co samy v kufru nebo batohu mají. Lépe se jim pak na cestě pracuje s tím, když něco nenajdou. Uvědomí si samy, že si to do kufru nedaly, protože zapomněly nebo se to tam nevešlo. Ale máme seznam věcí, který před každou cestou procházíme a vyhodnocujeme, jestli tohle potřebujeme nebo ne. Seznam se s věkem a potřebami dětí i nás mění, takže ubyly plenky, nočník, nosička, sunar a přibyly deskové hry, nůž, vysílačky…

 OS_cestova¦üni¦ü_vlakem_1

 

Sami s dětmi cestujeme a často slýcháme, že si nebudou nic pamatovat, že to nestojí za to brát je s sebou. Co podle vás dává dětem cestování?
Tom: Je hloupost, že to nestojí za to. Možná, řekněme do tří let, si nebudou z cest opravdu nic pamatovat, ale posiluje to jejich odolnost. Vůči stresu, strachu z neznámého, dělá je to silnějšími. Když jsou větší, jde to mnohem rychleji. Naše desetiletá Julinka si už velmi často všimne, když je někdo v obchodě příjemný, když je kolem krásná příroda, miluje hory, pozná, když je někde pořádek a uklizeno a když se někde válí odpadky. A samozřejmě se děti na cestách učí, ptají se a dostávají odpovědi nebo je společně hledáme. Objevujeme svět.

A co to dává celé rodině?
Tom: Na cestách je rodina víc než kde jinde prostě spolu. Není kam odejít, nemůžete dát děti babičce, poslat je do školy a musíte spolu fungovat. Pořád. A tak hrajeme hry, chodíme na výlety, děláme spolu různé věci. Na cestě – a stačí třeba cesta na Vysočinu – si nesednu k počítači, abych ještě něco udělal... Jsem s dětmi! A o to přece jde, ne?

Kde jste s dětmi byli nejdál? A kde bez nich?
Tom: S Julinkou jsme byli nejdál v Paříži, s Kryštofem u Bodamského jezera. Společně jsme bez dětí projeli Yucatan v Mexiku a naposledy jsme strávili 10 dní na Srí Lance. Já sám jsem fotil i sběrače kávy a kakaa v Peru nebo pěstitele čaje a vanilky v Ugandě.

Jakým dopravním prostředkem cestujete do zahraničí nejraději?
Tom: Vyzkoušeli jsme už leccos. Máme rádi lanovky, jeli jsme na kole, vlakem do Rakouska, ale dětem i Janě se v různých dopravních prostředcích nedělá dobře. Takže využíváme nejvíc auto a vlak.

 

OS_Vlakem_s_de¦îtmi_vc¦îasna¦ü_ji¦üzdenka_Rakousko_14

 

Dá se cestovat i bez znalosti jazyků, nebo se dá všude vystačit s jedním? Učí se děti na cestách jazyk?
Tom: Jistě! Mám kamaráda, který takhle projel takřka všechny země světa. A samozřejmě, že totéž se dá zvládnout i s dětmi. Prostě se musí používat ruce, nohy, obrázky… Máme takovou knížečku s názvem Point it, kde ukážete na to, co chcete říct. Ale lepší je, když alespoň malinko jazyk umíte, mnohem více vás to motivuje mluvit a děti to vidí a napodobují vás. Určitě je dobré si zjistit nějaké základní fráze, jako je pozdrav nebo poděkování. To jsou fráze, které otevírají lidská srdce. U nás na to nejsme zvyklí, ale děti mají všude jinde ve světě moc rádi.
Jana: Já jsem trochu opatrnější než Tom. Asi je to tím, že on umí vést rukama nohama plnohodnotnou konverzaci, zatímco já zůstávám nepochopena... Podle mě záleží na každém. Nemá smysl zbytečně riskovat. Umět aspoň trochu anglicky je základ. A kdo neumí, asi by se měl začít trochu učit. Nikdy není pozdě!

Šlo vám někdy na cestách o život?
Tom: Když jsme se vraceli z Chorvatska, naše děti už nechtěly sedět v sedačkách! Když máte za sebou 500 kilometrů a vaše dítě, řve, furt se ptá na něco, na co neznáte odpověď, jako „už tam budem?“, tak je to dost psychicky náročné a myslím, že o život šlo hlavně jim. (smích) Ale jinak nikdy, tedy vědomě. Jednou jsem se vracel z banánových plantáží v Guatemale a stopnul jsem si kamion se zásilkou banánů do Puerto Barrios. Kamioňák mě nabral a říká mi, že dost riskuju, protože minulý týden v těch místech někoho zastřelili. A to jsem fotil tajně sběrače banánů. Jindy zase přede mnou v linkovém autobuse jela dvojice, která byla spojena pouty. Nechápal jsem to, až když vystoupili a s nimi i dvojice policistů, pochopil jsem, že takhle v Belize převážejí vězně…

Je nějaké místo, kam byste si s dětmi netroufli?
Tom: Rozhodně jsou to země, kde je nějaký válečný konflikt. A myslím, že třeba na Indii musí být člověk mentálně lépe připraven. Ale dělali jsme rozhovor s rodinami, které cestují s batoletem po Austrálii, nebo jsou extrémní cestovatelé, co projeli s nemluvnětem Tibet na kole. Takže cesty tu jsou a vždycky je to o tom, co vydrží rodiče. Ale my nejsme lovci destinací, nespěcháme za vzdálenými destinacemi. Myslíme si, že je potřeba být hlavně spolu a je jedno, jestli jedete do Krkonoš nebo na Srí Lanku.  

Kdo a jak vybírá destinace, kam pojedete?
Jana: Tom je snílek a Julča to má po něm, takže nápadů je víc, než se dá za život stihnout. Letos jsme si na ledničku začali psát “bucket list” – seznam věcí, které bychom s dětmi chtěli stihnout, než jim bude 18. Je to dost zajímavý mix: od cesty do Indie, Road 66 (protože tam jezdí Blesk McQueen – rodiče chlapečků jistě rozumí) až po rýžování zlata, geocaching nebo obyčejné vaření na ohni.

Je cestování závislost?
Tom: Stačilo by nám jezdit i po Česku a snažíme se tady výletovat, co to jde. Máme ještě obrovské mezery ve znalosti naší země.
Jana: Čím víc díky našemu webu Objevíme svět potkáváme cestovatelských rodin, tím víc nás to motivuje k vlastnímu cestovaní. Myslím, že směřujeme k delším a pomalejším cestám.

Proč jste se vůbec rozhodli psát web pro rodiče, kteří chtějí cestovat?
Jana: To téma nám na internetu chybělo. Když jsme se dívali na web, tak jsme spíš měli dojem, že děti zahynou bídnou smrtí, ještě než nastoupí do letadla. Nekonečné rady, jak mít s sebou vlhčené ubrousky, antibakteriální gely, zásoby jídla a vody, léky na všechno, očkování atd. Nechci tvrdit, že to nejsou důležité věci, ale spíš mě to od cestování odrazovalo, než aby mě to k němu motivovalo. Na webu tedy sdílíme zkušenosti rodin, které vyzkoušely, že to jde a že mít děti neznamená, že od teď už jezdím “bezpečně” – tedy pouze s cestovkou do uzavřeného resortu.

 

Vorarlberg_2015_den_prvni_MLH_OMD_7

 

Kde jste hledali inspiraci?
Jana: U nás jsme moc inspirace nenašli. Naopak v zahraničí je hodně blogů rodin, které tráví život s dětmi na cestách. My na našem webu sdílíme kromě našich cest i cesty jiných rodin a pak také píšeme články, které radí, jak s dětmi cestovat – jak se sbalit, jak na doklady, očkování atd.

Kolik času vám Objevíme svět zabere?
Jana: Snažíme se vydávat jeden článek týdně. Trávíme tím společné večery a noci, protože oba přes den pracujeme. Hodiny nepočítáme. Web jsme rozjeli v červnu, takže je jasné, že teď na začátku je s tím mnohem víc práce. Doufáme, že si zaběhneme nějaký rozumný cyklus, který nás nebude stát tolik energie.

Jakou máte představu, kam se chcete s webem dostat?
Tom: Chtěli bychom se stát širokou platformou pro sdílení zkušeností s cestováním s dětmi, kde čtenáři najdou téměř jakékoliv téma, destinaci, způsob cestování. A podprahově doufáme, že se díky webu budeme moci vydat na nějakou cestu. Zkušenosti našich přispěvatelů nás třeba inspirují, kam se vydat. Třeba 4 Kavky nás nutí uvažovat nad Baltem. (smích)

 

Kdo stojí za Objevíme svět
Jana a Tomáš Hájkovi tvoří spolu s Julií (10 let) a Kryštofem (5) rodinu, která věří, že cestování je způsob, jak dobře strávit společný čas a naučit se přitom něco nejen o světě, ale i o sobě navzájem. „Věříme, že cestování zbavuje děti i dospělé strachu z neznámého, ukazuje, že svět není takový, jak nám ho předkládají zprávy o půl osmé. Nejsme lovci destinací a nemusíme spát každý týden někde jinde, ale jsme sběrači společných zážitků s dětmi,“ říkají a objevují svět.

 

Srilanka_O1_MLH_OMD_25 

 

5 tipů pro rodiny na cestách

  1. Změna je život. Počítejte s tím, že všechno, co si naplánujete, se může změnit. A berte to s nadhledem.
  2. Vždy společně. Plánujte své cesty společně s dětmi, budou mít od začátku pocit, že jsou nedílnou součástí týmu. A o to jde.
  3. Začněte pomalu. Není dobré hned letět na půl roku na Bali. Cestujte pomalu, začněte s výlety po Česku, postupně je prodlužujte a stupňujte. V létě zkuste kola s přespáním, stany, pobyt v přírodě je super. Výstup z komfortní zóny začíná už jen nákupem lístku na vlakovém nádraží.
  4. Jídlo s sebou. Vždycky s sebou mějte svačinu nebo něco na jídlo. Není nic horšího, než když začnou děti stávkovat kvůli jídlu.
  5. Buďte jako děti. Čas od času se vžijte na cestách do kůže svých dětí. Klekněte si, ať se díváte ze stejné úrovně, uvědomte si, jak rychle jdete, jestli vedle vás děti neběží, zamyslete se, jestli je skutečně nutné stihnout plán, nebo jestli by nebylo lepší zůstat ještě chvíli na pláži, pískovišti nebo v lese, kde je právě teď dětem dobře.

Vorarlberg_2015_den_prvni_MLH_OMD_3