Vlevo Ondřej Hrabálek, vpravo Michal Požárek (mezi deskohráči známý jako Eyron)

Planeta her je naše nejoblíbenější deskoherní speciálka (obchod zaměřený na deskovky). Nakupovali jsme v ní dávno před tím, než se z ní stal náš odběratel. Dá se nakupovat v e-shopu i kamenném obchodě v Brně. Tam jsme planeťáky navštívili. Zajímalo nás, jak začínali a jak se z obchodu s pár deskovkami stalo deskoherní vydavatelství REXhry a přední deskoherní obchod. Povídali jsme si s Michalem Požárkem (mezi deskohráči známý jako Eyron) a Ondřejem Hrabálkem. 

Je pravda, že původně jste chtěli péct perníčky, a ne prodávat deskovky? 

Michal: Je. Čtyři kamarádi z vysoké založili firmu REXport, měli byznys plán s vývozem perníčků do zahraničí. Ale od té doby se struktura ikskrát změnila, většina tehdejších zakladatelů z toho odešla, protože žádné perníčky nikdy nevyváželi. Perníkáři odešli. 

A jak to tedy začalo už přímo s Planetou her?

Michal: Ta začala v roce 2008 brněnským e-shopem (s výdejním místem i v Praze).  

Ondřej: Chtěli jsme dovážet hry ze zahraničí. Tehdy tu bylo málo e-shopů. Byl tu Svět deskových her nebo Hras, ale ten ještě neměl e-shop.

Michal: Měli podchycený německý trh, prodávali hry z Německa bez českých návodů. 

Ondřej: Proto nás napadlo, že začneme dovážet hry z Ameriky.

Jak jste je sem dováželi? 

Ondřej: Kupovali jsme je normálně v amerických e-shopech. Balíky her jsme vyzvedávali na poště a vozili je v ikea taškách v MHD domů a pak zase na poštu, abychom je rozeslali zákazníkům. Během roku to bylo v pohodě, ale před Vánoci už se to nedalo utáhnout.

Kde jste měli výdejní místo? A kde byly skladové zásoby?

Michal: Aneken (Martin Hrabálek) bydlel v Praze, a tak u něj doma bylo i jedno z výdejních míst e-shopu. Další bylo doma u Ondry a jeho rodičů. Přes rok toho nebylo tolik, ale během Vánoc jsme měli byty zaskládané krabicemi. 

Ondřej: Když si lidi přišli na osobku (osobní vyzvednutí), tak v obýváku byly všude kupičky. Vždycky jsme vykoukli z okna a zařvali: Pro co si jdete? Sbalil jsem to a nesl to dolů.

„Kupovali jsme hry v amerických e-shopech. Balíky jsme vyzvedávali na poště, v MHD je vozili domů, a pak zase na poštu, abychom je rozeslali zákazníkům.“

Stejné to bylo u nás. I my jsme byli ve 4kavčím hnízdě na Vánoce zavalení balíky, že se nedalo projít do obýváku ke stromečku. 

Michal: Takhle jsem se s klukama seznámil. Někdy v roce 2009 nebo 2010 jsem objevil, že existují anglické hry a že jsou úplně jiné než to, co tu tehdy vycházelo. Obrovské epické hry: Starcraft, Twilight Imperium. To byly tak velké krabice, že se jim říkalo dětské rakve. Objevil jsem hru Wings of War, což je karetní hra, kde se karty přikládají k letadýlku a podle toho to letadlo létá. Objednal jsem si to v e-shopu Planety her a přišlo mi divné, že chtěli vědět, kdy si pro to přijdu. Pak z okna vykoukl hubený vysokoškolák, donesl mi dolů igelitku, já mu zaplatil – celé to vypadalo dost podloudně. Jako veksl a velký underground. 

Kdy se tenhle underground změnil v kamennou prodejnu? 

Michal: Kluci po pár letech provozu domácího e-shopu vyhodnotili, že je potřeba mít kamenný obchod. V roce 2011 ho otevřeli v Brně. V mezičase jsme asi rok a půl měli obchod i v Hradci Králové, protože v kraji tehdy nic nebylo. Ale i když jsme byli na hlavní třídě, moc velký obrat tam nebyl. 

Proč jste se nakonec stáhli jen do Brna?

Michal: V Praze máme spoustu kámošů. Vzešli jsme z těch několika deskoherních nerdů a všechny je známe. A skoro všichni mají nějaký obchod. Třeba Láďa (Ladislav Smejkal) ze Světa deskových her, s tím se známe roky. Stejně tak s klukama ze Světa her, máme kamarády i v Hrasu. Nechtěli jsme jim konkurovat, přišlo nám to zbytečné. Byli zavedení a fungovali roky. Třeba jen Hras už je na Václaváku přes 20 let. 

Kdy vznikly REXhry?

Michal: V roce 2010.

REXhry mají na kontě nějakých 200 lokalizací, hodně z nich máme doma i my. Jak se z prodejce stane vydavatel? 

Michal: K tomu kluci dospěli velice rychle. 

Ondřej: Ve stejném roce, kdy jsme otevřeli kamenný obchod v Brně, jsme jeli do Essenu (jeden z největších deskoherních veletrhů světa – pozn. aut.). Jeli jsme půjčeným autem, neměli jsme zaplacené místo, protože jsme neměli co nabídnout. A navrch jsme neměli ani vizitky, ty jsme si vytiskli až v Essenu. Objevili jsme tam hru Timeline, kterou jsme následně taky lokalizovali do češtiny. První rok vyšly dvě hry. Na víc nebyly peníze. A ještě jsme vybírali menší hry, aby to bylo menší riziko. Další rok jsme vydali čtyři hry a pořád to rostlo. Primárně jsme se ze začátku věnovali Planetě. 

„První rok vyšly dvě hry, na víc nebyly peníze, a ještě jsme vybírali menší hry, aby to bylo menší riziko.“

Vydali jste i pár původních českých her, jaké to byly?

Michal: Vydali jsme s kamarády velice nekorektní hru Čtveráček o těžkém životě tiskového mluvčího ČR, taková samizdatová hra. Vydali jsme si dva printy, protože nás ta hra bavila. Pak jsme vymysleli s Martinem hru V pasti, která se líbila CGE, tak ji vydali, ale protože jejich primárním partnerem je Mindok, tak to vydal Mindok. Ale ten už ji tisknout nechce, tak si ji dotiskáváme sami, abychom ji měli, protože jinak by byla vyprodaná. Pak jsme v češtině vydali hru Rone od Štěpána Štefaníka, který s ní šel původně na Kickstarter (internetová platforma pro crowdfundingové financování – pozn. aut.), kde vydal i několik rozšíření. 

Jak jste se dostávali s vašimi hrami do dalších obchodů a tvořili distribuční síť? Sami to zažíváme a není to snadné. Většina obchodů nás jako malé vydavatele odmítá. Proto pro nás Planeta her vždy bude srdeční záležitostí – byli jste spolu s Myším doupětem první, kdo zařadil naše hry do prodeje. 

Ondřej: Každý nějak začínal. Pamatuju, že když jsme na začátku oslovovali někoho, ať nás prodává, tak na nás divně koukali, že máme jen dvě hry. Něco jako: Proč vás máme zalistovat, vždyť se nám to vůbec nevyplatí. Postupně se to zlepšovalo a dostávali jsme se do dalších a dalších obchodů. S tím nám pomohla Timeline – vzdělávací hra, kde se řadí věci podle letopočtů, se spoustou rozšíření. Obchody viděly, že se ty plechové krabičky dobře prodávají.