Nevíme, jak vy, ale my na deskoherní setkání nikdy nechodili. Rádi hrajeme doma v úzkém kruhu rodiny nebo někde v hospodě, na chalupě, na návštěvě s kamarády. Občas testujeme nějaké novinky s našimi autory a lidmi z deskoherního světa, ale jinak nás na akce moc neužije. Všechny CONY nám přišly příliš nerdské a jen pro zapřisáhlé deskobrumbály. Čili zkušené hráče a milovníky dlouhých, těžkých her. Ale když se nám ozvali organizátoři Žižconu, ať se s našimi hrami zúčastníme jejich CONU, neodmítli jsme. Protože i velezkušení hráči už mají děti a berou je na podobné akce a potřebují si tam s nimi zahrát něco svižného a lehkého. A proto bychom se jim tam prý hodili.
Jak to na této akci funguje? Vydavatelé tam nemají stánky, nic neprodávají, neprezentují a ani tam nemusí být. Prostě pošlou pár vybraných her, žižconoví hrouti (lidi, co ostatní učí hry) se je naučí a pak je na místě učí i ostatní. Funguje to tu systémem - hraj a vyhraj. Každý účastník dostal u vchodu pásku na ruku a na ní měl své osobní číslo. Když pak hrál nějakou hru, zapsali si ho organizátoři pod tím jeho číslem právě k této hře. No a pak si někdo z těch, kdo danou hru hrál, tuto hru odnesl domů. Takže taková tombola, kde hrajete o to, co hrajete.
Žižcon býval asi na Žižkově, ale nyní byl přesnut na pražský Zlíchov nedaleko Lihovaru a Smíchovského nádraží. Trochu jsme bloudili, ale nakonec našli zlíchovskou sokolovnu, ve které se akce konala. Sokolovna byla plná herních stolů, na kterých se hráli hlavně dlouhé hry. Aby se člověk dostal do hry, musel se předem k dané hře v daném čase přihlásit. Hrálo se tu celé dny i noci. Nejspíš se tu scházeli staří známí a radostně hráli hodiny a hodiny. Na to my nejsme. Stavili jsme se tu na pár hodin, omrkli, jak to tu chodí, a zahráli si s jednou sympatickou bandou náš Cirkus (Scout). Banda trochu tápala v pravidlech, tak jsme poradili a nakonec jsme byli přizvání i ke hře. I na pozemcích kolem sokolovny byly stany, kde se taky lecos hrálo.
Bylo zajímvé se tam zajít mrknout, i když jsme tam vlastně nikoho moc neznali. Malých her a malých stolů tam moc nebylo a bylo jasné, že se tu schází staří známí a jako na letním táboře hrají do úmoru obří hry. Omrkli jsme to a zas frčeli dom. Snad se naše kapesní hry hrály a udělaly mnohým hráčům radost.
